Literální soutěž o cenu Filipa Venclíka

15. června 2011 v 22:14 | Happy |  Ostatní
Mno, dávám sem svou slohovku, protože jsem to někomu slíbil. Vyhrála 4 místo, ale upřímně řečeno si myslím, že to bylo pomateností těch učitelek. Bez jakékoliv falešné či skutečné skromnosti, ten konec jsem si naprosto, ale naprosto vycucal z prstu, abych zaplnil stránku. Když se na to koukám, tak mi připadá, jako bych v půlce odbočil úplně jinam a dělal něco jiného. Ale to je můj názor. Tady to je: *zeď textu, který není o anime*

Ve svém životě máme vytetovaný smích a pláč
Proč pláčou miminka? Aby na sebe upoutala pozornost. Sdělují tím, že něco potřebují, ať už nakrmit, nebo přebalit. Nic nepřivolá starostlivého rodiče rychleji, než slzy a křik. Časem se naučí mluvit, ale spojení pláče a pozornosti nikdy nezmizí. Je to instinkt, přirozená reakce na bolest a iritaci.
Když někdo pláče, myslíme o něm, že je smutný. Děti však pláčou z úplně jiného důvodu. Nedostali hračku. Jsou z toho smutní? Možná ano, ale za pět minut na ní zapomenou. Nebo jim vynadali rodiče. Těžko se nadává na dítě, když se na vás dívá velkýma, uslzenýma očima. Vždycky jsem dětský pláč a křik viděl jako donucovací prostředek. "Pokud nedostanu, co chci, tak začnu být nešťastný" Vidím to pořád, když se procházím oddělením plyšáků a všude pláčou děti, protože jim jejich zlí rodiče nekoupí plyšové jednorožce.
Sám jsem prožil většinu raného dětství bez pláče. Mí rodiče pravděpodobně měli blíž k slzám, než já, a tak jsem jim to nepotřeboval ztěžovat. To jsme se čerstvě přestěhovali do Karlových Varů. Táta s mámou bydleli v nevytápěném hotelovém pokoji, protože si víc nemohli dovolit. Já jsem ve svých dvou letech žil u staré paní s ošklivým kobercem, která se mnou téměř nemluvila a nechávala mě většinou o samotě u televize. Rodiče mě dvakrát do týdne navštěvovali, což je sice poněkud málo, ale věděl jsem, že nemají na výběr.
Avšak na mých druhých narozeninách bylo všechno jinak. Byla to malá oslava, rodiče si dali jeden den volno, aby ho strávili se mnou. Večer se začali oblékat, aby odešli. Myslel jsem, že mě konečně vezmou sebou, tak jsem pelášil za nimi. Bohužel mě tentokrát neodvezli. Začal jsem dělat všechno to, co mi do té doby připadalo sobecké. Začal jsem slzet. Mávat rukama. Řvát. Teď už nevím, jestli to bylo ve vietnamštině, češtině, nebo jestli jsem skládal nesrozumitelné shluky slabik. Chtěl jsem s nimi odejít. Za každou cenu. Když si teď vzpomenu na jejich nešťastný výraz, tak lituji, že jsem to udělal. Měl jsem se smát.
Ach. Smích. Pokud je pláč trestem, pak je smích pro rodiče odměnou. Nemělo by být nic lepšího, než pohled na radostné děti, co se zářivě usmívají. Smích dělá člověka šťastnějším. Smát se nic nestojí. Proč se všichni pořád nesmějeme? Možná protože jsme uvnitř všichni sobečtí. Ono je jednoduché někoho utěšovat a zanadávat si s ním. Ale vyzdvihovat cizí štěstí nad své bývá těžší. Místo toho, aby se na sebe usmáli a nechali své problémy stranou, tak radši sdílejí svá zklamání a vzájemně se potom utěšují.
Je mnohem snadnější psát o pláči, neštěstí a smutku, než o pozitivních věcech. Možná není tak zajímavé vyprávět, jak jsme pobíhali polem a z plna hrdla se smáli. Připadá mi to jako fikce.
Barvitě si vzpomínám na všechny důležitější události, kdy jsem brečel. Pokaždé se za to začnu stydět a slzet ještě víc, ačkoliv jsou pouhé úsměvné historky. Například když mi vzali vajíčko ve školce, potom, co jsem snědl všechnu čočku, na oslavě mých desátých narozenin, když mě přijali na gymnázium, když jsem nahlas četl své slohy, když jsem stál u hrobu svého dědy, když jsem byl zkoušený z biologie. Plakal jsem kvůli nesmyslům. A kolikrát jsem se ze srdce smál stěží spočítám na prstech jedné ruky. O to víc si každé zkušenosti cením.
Vždycky mě fascinovali lidé, co se dokáží smát, ačkoliv jsou na dně, protože to bych nikdy nedokázal. Stejně tak mě udivují lidé, co jsou schopni lkát nad drobnostmi, takoví lidé očividně nikdy netrpěli. Nejvíce mě však děsí někdo lhostejný, protože je uvnitř mrtvý.
Lidé, co se smějí, uvnitř pláčou. Ti, co pláčou, se uvnitř smějí. Ale nejhorší jsou ti, co necítí nic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama