Butthurt

12. února 2013 v 0:29 | Happy |  Ostatní
V sobotu jsem oslavil vietnamský nový rok psaním dvouhodiného testu z matematiky pro SCIO. Taky jsem si založil cdjapan účet, což dost možná bude největší chyba za celý rok 2013.

To ale není důležitý.

V neděli jsem tančil polonahý kolem tyči na ruské oslavě narozenin. Je to překvapivě zábava, i když jsem plný modřin a mám zdevastovaný ruce. Fakt jsem nečekal, že mi někdy pomůžou hanging leg raises, ale tady to šlo jako po másle. Samozřejmě ale jde znát, že jsem docela sral na úchopovou sílu.

Ehm.

To taky není důležitý.



Nejdůležitější událost byla totiž dnešní herní party v novém domě jejího veličenstva. Je sice fakt pěkný, ale taky fakt v neskutečný prdeli. Každopádně jsme hráli Monopoly (nebo taky monop-oli kvůli spolužákyni). Na to jsem se už nevímjakdlouho (minimálně od září) hrozně těšil, protože jsem naposledy hrál monopoly na zasraným kurzu němčiny se starými ženskými, což rozhodně nebylo příjemný. Začalo to poněkud nudně. Byly tam teda dvě změny: Nejprve, že všechny peníze zaplacené kvůli pokutám šly doprostřed pole a člověk si je mohl vzít, pokud skočil na parkoviště. Poté se ještě skoro nedalo dostat do vězení kromě náhodných karet, protože nikdo nesledoval dvojité hody kostkou. To teda kompletně změnilo dynamiku hry, ale ok, v pohodě.

Nejprve se Oli stala vévodkyní, protože skočila na parkoviště a dostala absurdní kapitál (z toho žila následujících 10+ tahů). Moc nepomohlo, že se do parkoviště během hry trefila ještě třikrát. Rita mi neskutečně vyčítala (jako, co jí je do toho) můj nevýhodný obchod pro oranžový políčko (ačkoliv jsou oranžový políčka nejpravděpodobnější políčka celý hry a já chtěl trošku popohnat hru) a naopak mě asi pět minut vosírala s jejím vlastním obchodem. Po chvíli jsem to prostě vzdal a prodal jí to, na což se otočila a vysmála se mi, protože to dostala lacino. Welp. Moje vina. Oli mezitím využila své jmění a koupila tolik domů, že by nájem stál víc peněz než kolik tehdy vůbec cirkulovalo mezi hráči. To bylo epický a napínavý!

Zuzka docela vtipně nechtěla věřit, že jsou některá políčka pravděpodobnější než jiná, protože přece hážete kostkou. Wut.

Každopádně. Nakonec jsem měl oranžová a bledě modrá políčka pokrytá hotely. Perfektní situace. Ačkoliv se nehrálo skoro vůbec na vězení a pravděpodobnost oranžových (díky, bezejmenný matfyzáku) značně poklesla, tak jsem brzo všechny předehnal a mohl si dovolit třikrát spadnout do olihotelu. Však ono se mi to brzo vrátilo. Teda, já plaval v neskutečných penězích a měl jsem snad kolem 500k.

Měl jsem všechno.

Byl jsem king.

Pak to začalo. Nejprve se dala Rita dohromady s jejím veličenstvem a zkombinovaly své naprosto nicotné pozemky a finance. To vůbec nic neznamenalo. Ale tehdy jsem si nevšiml, že tím se mi zároveň drasticky snížil potenciální příjem, protože najednou bylo na poli o jednu figurku míň, která by skočila na mé políčko. (To, že Oli asimilovala Alenu do vazalství zas tak relevantní nebylo, protože Alena by stejně nikdy nebyla schopná splatit i ten nejmenší nájem a její pozemky byly ty naproso nejnepravděpodobnější v celé hře. Chudinka.) Nejnebezpečnější byla Zuzka a její (poměrně lukrativní) červené pole, které ale nezastavěla, takže to bylo vcelku v pohodě. Naopak cpala peníze od fialového, které je asi po hnědém nejméně pravděpodobné v celé hře. How can you win like this. Dokonce skoro bankrotovala a já jí odpustil dluh 120k za zasraný nádraží. To bylo jenom milé gesto. Oli měla své tři tmavě zelená políčka a technicky vzato žila jenom z peněz co dostala na začátku hry.

Pýcha předchází pád.

Nejprve jsem od konfederace poměrně arogantně odkoupil celou ulici za neskutečných 300k. (Jako, Ritě nevadí když dávám výhodný nabídky jí) Pak jsem si lízl pravděpodobně nejhorší náhodů, co jde líznout. Zaplaťe za všechny hotely a všechny domy na herním poli. Dobře, víc než půlka z toho byla mých, ale i tak to bylo směšně hodně. Snad 185k.

Tak jsem byl během tahu skoro na nule. Ale ok, stejně jsem měl pracně vybudovanou infrastrukturu.

.. Samozřejmě se musela do dvoučlenné konfederace přidat i Zuzka, která byla příhodně před mými poli, takže nakonec nemusela platit nic. Hrála tedy tříčlenná konfederace holek s devíti poli a jedno království s třemi. Já měl na vrcholu 15 pokrytých míst. Když se střídají tři lidé, tak se vydělává podstatně hůř než když hrálo 6. Přitom ti tři ani nebankrotovali a nerozdělili pozemky mezi zbylé, oni se dali dohromady.

Jako, dávání se dohromady je největší možná mrdka (je to absolutní bullshit, co děláte jenom z prdele), ale zas jsem nechtěl být anální a kazit hru ostatním, tak jsem mlčel. Rita nechápala, že "dávat se dohromady" má mnohem obsáhlejší implikace než prostě hrát proti všem. Není to to samé. Když se dají dohromady, tak se neobírají vzájemně. V tomhle případě dokonce ani nemají figurky, takže mohou s jednou pohodlně vyčkávat. Jsou to jenom výhody a oni si snad ani neuvědomovaly jak velké. Taky jsem měl tvrdohlavně usmysleno, že je porazím tvrdou prací a strategizováním.

Čirá arogance.

Ale to už nebylo možné. Neměl jsem žádný kapitál (protože jsem koupil ulici za velmi štědrou sumu a následně musel platit směšnou pokutu, kterou si pak Olikrálovství v pohodě sebralo, neboť má neskutečný štěstí) a jelikož hrály jenom dvě další "hráčky", tak se ty peníze prostě nevracely. Nemluvě o tom, že ačkoliv měly ostatní ty nejmíň navštěvovaná pole, tak časem jsem na jedno skočit musel. Byla to statistická prohra. Nevyhnutelná jistota. Vypořádal jsem se změnou pravidel a podle toho upravil taktiky. Vypořádal jsem se se svou smůlou. Ale přímé podvádění jsem už nezvládl.

A tak jsem byl postupně obírán o peníze a nucen prodávat své domy, díky čemuž se snížil i ten malý příjem, co jsem měl, takže jsem pak musel prodávat ještě víc domů. Byla to spirála smrti.

Impérium padlo. Ztratil jsem všechno.

Časem to holky přestalo bavit, protože jsem už ani nedokázal udržet poker face a byl análně devastovaný, takže hru ukončily.

Já nevím, normálně bych to bral (rozhodně ne sportovně, podváděly jak svině) žoviálně, přece jenom je hlavní zábava a trocha toho škádlení neuškodí a *MYSLÍM*, že jsem schopen přiznat porážku. Ale já v téhle hře viděl celý svůj život. Bylo to tak bolestivě výstižný, až jsem se skoro rozbrečel, což by bylo ještě patetičtější. Prostě to je perfektní ukázka, jak moje vidění světa (nějaké naivní ideály čestnosti, držení se pravidel a tvrdé práce, díky které si mohu dovolit nevýhodné podmínky) naprosto ztroskotalo v realitě. Ve skutečnosti totiž dostávají to, co chtějí, jenom průbojní lidé. Lidé, co se nestydí někoho hrozně vosírat, zvyšovat hlas a používat všech nečestných prostředků, co znají, aby dosáhli svého. Umí se prosadit na úkor jiných. Nějaký hodný, ohleduplný plebs ať spáchá sebevraždu, jsou naprosto bezcenní.

Work hard and get what you want? Bullshit.

Nikdo to neocení. Nikdo vám nepomůže za to, že jste tvrdě pracovali.

Tohle se mi ale stává neustále. Nejvíc to jde teda vidět na hrách (třeba když jsme si na konverzaci "hráli" na země, tak jsem někomu pronajmul pravítko a oni ho hned dali někomu jinému a nikdy se mi už nevrátilo, nebo prostě šli k mému stolu a použili moje nůžky bez optání, což se nemělo), ale i obecně na mě lidi jenou seru shora. Přitom já pomáhám přátelům poměrně rád (a teda nikdy mě nenapadlo něčeho "litovat", já vždycky vím, do čeho jdu) a ani nijak nevyžaduji či neočekávám vděčnost či revanš, ale proboha, ono je neskutečný jak na mě lidé občas kašlou a skoro odmítají brát ohledy. Co pro ně vůbec znamená být přáteli? Jak můžou lidé tolik zapomínat?

Takhle taky dopadli moji rodiče, kteří jsou (nechci teda nějak hanit vietnamskou komunitu) mezi.. počestnějšími podnikateli a dalo jim to absolutní hovno. Nejen, že nás všichni známi (hlavně, že jsou to rodina, nikoho přece nezajímá, že jsou bohatší než my) jenom obírají o peníze. Oni nás obrali i o práci. To bylo úplně stejné, jako v monopoly. Něco budujete a během okamžiku je všechno pryč, protože někdo nehrál podle pravidel. (A ano, je tam i výsměch) Nakonec to vždycky skončí tak, že ti nejmíň důstojní lidé na tom skončí nejlíp a počestný mrdky zůstanou buď dole, nebo skončí ještě hůř. Jako, může vám to připadat jako velmi opožděné zjištění, ale já to teď vidím všude kolem sebe naživo. Během čtyř měsíců jsem poznal neskutěčně odporné existence, ani si nedokážete představit tu.. zhoubnost. Jako bla bla lidé jsou zlí, vy jste nepoznali zlý lidi. To není žádný hašteření ve škole nebo laciný pomlouvání. To jsou lidi, co vám zruinují život. A tihle lidé v životě vedou. It's like some people were meant to be fucked over.

K čemu je vám všechen talent, studium, práce, když pak stejně někdo přijde a všechno vám sebere. Jediné, co z devatenácti let mé existence zbylo mým rodičům, je hrdost. Většinu života jsem strávil buď u hlídání nebo sám doma, jenom, aby se to teď vynulovalo. To se člověk diví, v jakém pekle se to narodil.

Ještě nikdy jsem neviděl tak přesné vyobrazení reality jako v téhle hře.

To snad není možný, jak jsem já přecitlivělý. Tady máte zápisy člověka, který se nervově zhroutil z partie Monopoly.

Prosím o výsměch.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama