Přistěhovalecké dilema

14. srpna 2013 v 2:17 | Happy |  Ostatní
Už jsem se jednou, s lehkou nadsázkou, rozepsal o jistém pocitu rozpolcení mezi mým asijským dědictvím a českým prostředím. Ono se to postupně rozrostlo do enormně komplexního problému. (Hlavně do problému, který nejsem schopen v půl druhé ráno sepsat) Někdy se k tomu vrátím, třeba až dostanu občanství.


Chtěl jsem tedy nastínit problémy (původně šest, ale nějak moc jsem se rozepsal u dvou, tak to tak zatím nechám), které pociťuji jako přistěhovalec. Hlavně to jsem chtěl psát kvůli jedné mé drahé spolužačce, která lacině utekla do Moskvy (chápete to? do MOSKVY) a tím se všem těm problémům vyhnula. Do teďka jsem to pořádně nepochopil, pořád mi ty důvody přijdou zcestné. Až vytržené z ruských románů, kterých četla asi moc. Tolik vlastenectví pro takovou díru, to byl asi brainwashing.

Tak tedy k těm problémům (nebo spíše otázkám). No takový laciný sucker punch je otázka partnera. I když, hahaha..HAHAHAHA..haha..ha..ha. ._. Ono to vůbec není jednoduché "líbí se ti češky nebo vietnamky?" (to stejnak kmitá mezi "všeho, co se hýbe" a 2D), je na to nabalen milion podotázek.

Hlavně.

Děti.

Tak paradoxní touha, která se bije s přáním, abych se na všechno vysral a žil hardcore otaku život. Není to nějaká fáze, já fakt chci do třiceti děti a to se teď furt bojím žen. Mít rodinu je neskutečně super (ale mít manga knihovnu je taky fajn..)

Nejsem nějaký puritán, abych komentoval míšence a "čistokrevné", to vůbec neřeším. Hlavně teď absolutně netuším, jakým jazykem by mluvily. V současnosti jsem tetralinguální. Počítám ty jazyky, s kterými se v pohodě domluvím. Angličtina s němčinou jsou takový fajn bonus, češtinu se naučí automaticky. Ale vietnamsky? Dovolím si říct, že vietnamsky mluvím relativně obstojně, až na nějaké pojmy si nepotřebují pomáhat češtinou. Vlastně se mi to příčí. Číst zvládám jakž takž a psát skoro vůbec. Ono to moc nejde, když jste nechodili do vietnamské školy (víkendový SAPA kurz nepočítám) a hlavně když nic vietnamského nečtete. Bez slovní zásoby prostě psát nejde. Většinu pravidel a oslovení a podobně dávám jenom intuitivně a místy to je prostě pozměněné prostředím.

Mluvím přesně tak, jak mě mluvit naučili rodiče, a ti na to rozhodně neměli kdovíjak času. Stěží se uživili. (to je mimochodem problém, který se pravidelně během mého života opakoval, ale to nechme stranou) Umí sice dokonale vietnamsky, ale nikdy si nedali práci s učením specifických frází a nuancí. Pochytil jsem maximálně základy a dost na to, abych vždycky rozuměl. Když už máte nějaký ten rámec, tak to jde všechno lacině vochcat a proto můžu tvrdit, že se nějak domluvím. Ale že bych byl rodilý mluvčí, to rozhodně ne. Moje čeština, ač místy fakt zmatená, je na nesrovnatelně vyšší úrovní.

Dokázal bych to naučit své děti, když to pořádně neovládám? Chci vůbec, aby mluvily (dvakrát) lámanou vietnamštinou? Nebo by bylo horší, kdyby vietnamsky neuměly vůbec? Jako někteří mí vrstevníci. Fakt mě znervózňuje, když někdo na své rodiče mluví česky a oni jim odpovídají v tržnicovém slangu. To vůbec není jemný! Já prostě nevím. Trhám si u tohohle vlasy. Řeším problémy přistěhovalců třetí generace, přitom jsem z druhé generace. Za tohle se stydím. Chvíli mě napadlo, že si koupím učebnici a začnu se to učit.

Well, jak nad tím tak přemýšlím, tak ono by to šlo zobecnit na "shit, co chcete předat svým dětem", ale tohle je docela specifické pro přistěhovalce. Teda, doufám, že to ještě někdo mimo mě řeší, já nechci být ten jeden podivín, co řeší irelevantní věci.

Pak vietnamská komunita, ke které z větší části nepatříme. Rodiče však znají pár jiných rodin a ono to docela pomáhá, když spolu řeší problémy, které nemůžou řešit s Čechy, páč oni ty problémy nikdy neměli. Teď teda vynechávám fakt, že pravděpodobně české přátele jako takové nemají, ale jde mi o něco jiného. Znají se s lidmi v (relativně) podobné situaci. Já v tom ohledu naprosto selhal. Vietnamců znám pět a půl a s nikým jsem něco takového neřešil. Budu se muset stavit v Sapě? Ale já tam nechci. Nikoho tam neznám a mí rodiče v tom ohledu moc nepomáhají, známostí tam máme skutečně minimum. Počítají snad s tím, že budu žít jako čistý Čech? To nebudu nikdy. Cítím se divně odloučen od všeho.

V tom to má má ruská spolužačka lehčí. (taky pomáhá fakt, že umí dokonale rusky) Prostě si řekne "TAK, JSEM RUSKA, ČESKO SMRDÍ" a odjede si do země s horší životní úrovní (bez lidských práv a s Putinem), ale která je její. Nemusí řešit jaký to je sem nepatřit a zároveň tu žít. Já necítím žádnou loajalitu k Vietnamu (Kriste, je tu pitná voda v kohoutku, kdo by od takové dekadence utekl??), ale jeho odkazu (ve formě výchovy a tím vznikle mentality) se zbavit prostě nemůžu.

Jak si v tomhle všem udržet pořádek?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama