E.T. se vrací domů, den nultý a první

26. června 2014 v 2:12 | Happy |  Ostatní
Aneb memoáry přecitlivělého měšťáka.
0.
⦁ Dostal jsem občanství. To bylo antiklimatické. Nemohl jsem to oslavit, protože:
⦁ Máma se naprosto pomátla, když mi navrhla, abych pod sakem nosil DVĚ košile. Nevejde se totiž do zavazadla. Z 40ti kilogramů jsou 38kg dárky, mezi které patří třeba šampony, bonbony a čokolády. Postupně redukovala moje oblečení na jedny kraťasy, nějaký trenky, nula ponožek, jednu košili a tři dvě trička. Ale zároveň jsem měl brát oblek. To jsem usmlouval na sako. Bože. Tohle prý dělají všichni Vietnamci, ale myslím, že se nikdo intenzivně nerozhoduje o tom, jestli mít radši druhý kalhoty nebo head and shoulders.
⦁ A taky do osobních zavazadel nacpala zkurvený jablka a třešně. A ne třeba český jablka, ale balený jablka z Portugalska.
1.
⦁ Letadlový žrádlo od aeroflotu je pěkně nechutný, a to jsem ho schytal třikrát.
⦁ V ruském letišti se na mě nejdřív nasrala ženská, když jsem na ní promluvil anglicky (s tím, že mi místo odpovědi zopakovala cenu pití).
⦁ Všude možně seděli lidi na zemi u zásuvek a já se jim trochu posmíval. Brzo jsem se k nim však přidal. Našel jsem si koutek mezi 5 vietnamkami, zapojil notebook s mobilem a flákal se na facebooku.
⦁ Jedna paní u mě nechala beze slova mobil. Přišla další a přikázala (Ano. Přikázala.) mi se na na něj podívat, jestli to nemá plnou baterii. První žena (30 letá vietnamka obarvená na blond) po chvíli mého zmateného mlčení přišla, tak jsem se jí vietnamsky zeptal, jestli to už je plné. Řekla mi rusky, že nerozumí. Tak jsem to zkusil anglicky. Ušklíbla se a zopakovala to. Pak jsem to zkoušel posunky a ukazováním na baterii. Zopakovala to potřetí. Třeba to byla nadávka. Nakonec řekla niet, a odešla.
⦁ Vietnamci si mezitím z terminálu D udělali ghetto. Řvaly tam děti a bušily do automatu. Čas od času se anglicky ozvalo, že rodiče nemají nechat děti bez dozoru, ale na to se sralo. Při každém oznámení se bavili naschvál ještě víc nahlas a kriste, Vietnamci NEUMÍ udělat frontu. To byla totální anarchie, kdy mě zezadu surově šťouchala nějaká ženská a nahlas řvala na svého manžela co seděl v povzdálí a prostě to bylo na píču.
⦁ V letadle mi ale dělali ještě větší ostudu. Nesnáším ty zkurvený vesnický burany. Jako v pohodě, že ignorovali zákaz elektroniky, na to se (předpokládám) tak nějak sere všude a člověk zas chápe, že si chtěj iphonem vyfotit mraky a tak. Ale když při přistávání i vzletu se jen tak promenádovali mezi sedadly, to mě sralo. Letušky se na nás dost blbě koukaly. Kromě byli všichni v mém okolí naprosto negramotní a když na ně promluvila (pravda, bídně) anglicky, tak se kolem roznesl šum co asi chce. Většinou se netrefili, zvláště pak narovnání sedadla musela opakovat fakt dvacekrát. Prostě to nemohli pochytit. Nebo jim to bylo úplně ukradené Já s nima nechci sdílet občanství. Je to naprosto bezohledný a amorální národ.
⦁ Ani vteřinu jsem nespal, maratonoval jsem samý filmy co tam měli, bylo to: Great Gatsby, Midnight in Paris, Lady in the water (to bylo wut) a pak z prdele iron man 3.hu
⦁ V okamžiku, kdy se pneumatika dotkla země, SE VŠICHNI HONEM ZVEDLI A ZAČALI SI BRÁT ZAVAZADLA. Máma byla úplně hysterická a nutila mě to dělat taky. Přitom tam do toho kraválu znělo, že máme sedět dokud letadlo nezastaví. Dalších deset minut tam všichni nasraně stáli, než zaparkoval letadlo a než je pustili. Ženské si stěžovaly, jak úzké tam jsou uličky. NEMOHLY PROSTĚ NEVZÍT ZKURVENÝ VELKÝ ZAVAZADLA. Jedna si ho zaparkovala kolmo a zasekla celou řadu. Absolutně zbytečná sračka. To byl nejhorší letecký zážitek, co jsem dosavad musel přetrpět.
⦁ Hned po výlezu z letadla mne udeřila vlna horka. Je to úplně stejné, jako když vstoupíte do tropického pavilionu v zoo. Jenomže tady to je furt. A nemůžete utéct. Pekelný horko. Celé sako s košilí jsem propotil. Dík mami. Vyzvedli nás autem a jeli jsme Hanojí. Na první pohled to je strašně jedna velká vietnamská tržnice. Všude jsou šíleně úzké třípatrové domy. Vchod je současně nějaký obchod. Fakt jsem tam cestou neviděl jenom bydlení. Jedna taková ulice je supermarket.

⦁ Nikde tu není normální sídliště s paneláky. Dojeli jsme k něčemu, co silně připomínalo čtyřhvězdičkový hotel. Dokonce tam byla recepce A BAZÉN!! V sedmém patře nás čekalo luxusní apartmá s úplně vším. Bydlím v pokoji mé fake sestřenice, který má vlastní koupelnu a klimatizaci. Nechci tu místnost nikdy opustit. V kuchyni mají filtry na vodu, takže můžete pít vodu z vodovodu (to ve Vietnamu fakt nedělejte). Podlaha je tak vyleštěná, až se v ní všechno zrcadlí. Je to na mě až moc luxusní. Je tu pěkný výhled na jezero a všechno je tu super. Tohle je dost nad možnosti takové běžné střední třídy, zvláště pak ve Vietnamu to je propastný rozdíl.
⦁ Máma zapomněla klíč od zámku zavazadla.. ale pak tam dali klíč z jejich zámku a pasoval. Čínská kvalita.
⦁ Anoli měly pravdu. Jablka jsou zmáčklá. Teta vtípkovala, že bude tři roky používat stejný šampon.
⦁ Pekelně jsem se nažral nudlí, závitků z kraba a zmrzliny ze zeleného čaje.
⦁ Pak jsem koupil mrtě oblečení. Runda první ve znamení Tommyho H.
⦁ Pekelně jsem se nažral suši a dalších japonských radovánek.
⦁ Po nečekané změně plánu jdu k našim příbuzným (kde jsem byl před 7 lety). No jo, sice to není dekadentní luxus s výhledem na jezero, ale je tu sranda a je to rodina. Nepotěšilo mě však, že mi zabalila úplně debilní oblečení a že máme vstávat v 6. Ježiši kriste, já mám furt jet lag.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hogreta | E-mail | Web | 28. června 2014 v 11:52 | Reagovat

Hehe, nejsem sice Vietnamka, ale s rodinou partnera jsem byla ve VN minulý rok... a všechno, co tady píšeš, si dokážu živě představit :-D. Co se týče dárků, tak jsme s sebou měli tolik alkoholu, že jsme v Ho Chi Minhově městě museli podplatit celníky. Pak jsme jako čtyři dospělí a dvě děti cestovali po celém Vietnamu (z Ho Chi Minhova města jsme jeli až do Nam Dinh) asi s 11ti kufry (spousta z nich narvaná pouze dárky). Když jsme jeli vlakem, museli jsme kufrům koupit vlastní postel.
Nazpátek, když jsme zase měli letět do Česka, jsem musela bránit svoje věci, protože místo nich mi maminka přítele do kufru rvala asi tak deset kilo sladkých brambor a deset kilo liči:-D. Naštěstí já jsem velkou část svých věcí ubránila, přítel na tom byl hůř, spousta věcí mu zůstala ve Vietnamu :-D.

Při čtení tvého článku jsem se zase vrátila v myšlenkách nazpět, v hodně z těch věcí se úplně vidím:).

2 Batfreak | 1. července 2014 v 21:42 | Reagovat

Měls letět přes Paříž; míň Vietnamců a Air  France má <výborné> jídlo a krásný stevardy (a možná i letušky, bůhví).
Při cestování jihem jsme pravidelně bydleli ve tří až čtyřhvězdičkových hotelech, jejich snídaně jsou epický.

...víš, že jsem si taky vedla cestovní deník z Vietnamu? Ti něco z toho můžu ukázat, jestli si někdy vzpomenu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama